Co se děje bezprostředně po záchvatu panické poruchy?

Bezprostředně po uplynutí záchvatu u většiny pacientů nastává úleva, uvolnění a únava. Někdy přetrvává roztřesenost a strach, z toho co se bude dít dál. V tuto chvíli je už většinou v péči lékařů. Přes typické příznaky je těžké rozpoznat, že jde o panickou poruchu i pro přivolané či navštívené odborníky. Proto je pacient podrobován mnoha vyšetřením, laboratorním rozborům, zobrazovacím metodám apod.

Z důvodu podobnosti s infarktem myokardu, angínou pektoris či prasklým žaludečním vředem je často i hospitalizován na interním oddělení.

Je to pochopitelné, nikdo nechce nic zanedbat.

Jak vypadá život člověka trpícího panickou poruchou?

V období od počátků příznaků, až po diagnostikování panické poruchy a zahájení účinné léčby, pacient prožívá velký strach, nejistotu a úzkost. Důvodem může být i fakt, že výsledky vyšetření neprokazují fyzické onemocnění. Pacient je značně zmatený, protože od lékařů slyší, že je v podstatě zdráv (myšleno z fyziologického hlediska), ale on zažívá velmi reálné bolesti a příznaky, které opakovaně pociťuje „na vlastní kůži.

Doba, kdy se u pacienta dostavují záchvaty panické poruchy, po kterých absolvuje nová a nová vyšetření s nejasným či negativním výsledkem, může být i několik let dlouhá. Pacient bývá léčen na symptomy či jiné nemoci, na které vzniklo podezření nebo se prokázaly při absolvovaných vyšetřeních. Panická porucha však zůstává v pozadí zájmu. Je to vlastně takový začarovaný kruh, kdy u pacienta narůstá úzkost a strach z opakovaných záchvatů, a u ošetřujících lékařů nechuť se takovým pacientem zabývat. Často je na něj nahlíženo jako na někoho, kdo si vymýšlí (simuluje), schválně na sebe upozorňuje a vynucuje si pozornost. Samozřejmě, že přístup lékařů není vždy stejný, nicméně se to stává.